Bitva o hrad Helfenburk
Když jsme byli všichni na nádraží, začaly se vybírat peníze a kdo měl přesně dostal jeden dollar a to byla v té chvíli opravdu velká částka. Když se pak všichni zvedli z laviček a seřadili se, rozdala se čísla. Opravdu velký problém pro ty, kteří si čísla nezapamatovali. Pak se marně hledala čísla například sedm nebo devět.
Po nástupu do vlaku, který se asi po pěti minutách rozjel, si všichni začali, až na nemluvící vyjímky, povídat a zhruba po čtvrt hodině Pyš přerušil klábosení a začal rozdávat zpěvníky do kterých jsme si vlepili první píseň. A znovu se začalo povídat, ovšem s jídlem. Rozbalili se totiž svačiny. Někdo si ji dal o páté ( v 4:55hodin odpoledne) až na to, že jsme nebyli v Británii, ale museli jsme si něco nechat na hrádek.
Když jsme dojeli do Litoměřic, museli jsme se i s krosnama zvednout. I když se někomu opravdu nechtělo, šli jsme na druhé nádraží, kde jsme se setkali se psem a jeho páníčky kteří jeli s námi. Půl hodiny jsme čekali na vlak, který už měl zpoždění.
Nástup do vlaku byl celkem v pohodě, ale když jsme nakoukli do „obytné“ části vozu, zůstali jsme stát s otevřenou pusou - byl totálně narvaný skauty a také z jejich adresy přiletěla štiplavá poznámka: „hele další skautíci“. Odpověď byla jasná: „my nejsme skautíci“ To je naštěstí poněkud umlčelo. Bohužel jsme s nimi jeli až do Úštěka. Tam jsme vystoupili a došli na Hrádek.
Večer už byl plný otázek „Jaká bude bitva?“ a „Kdo ji vyhraje?“
Brzy ráno jsme vstali a vzduch byl plný napětí. Okolo 10:30 hodin ráno se začali sjíždět tomíci z okolí i daleka. První bitva byla velmi dlouhá, všude kopce smradlavých ponožek a prchajících turistů a turistek s kočárky. Obě bitvy jsme prohráli, ale asi po desítkách let v historii bitev o hrad Helfenburk. Na cestě zpět jsme zpívali a doma jsme lehli únavou.
Kristýna Coblová